Nenávidím otázku : „Jak se máš?“ ,jelikož odpověď je,alespoň z mých osobních zkušeností , lživá. Jsem už dost dlouho k sobě i k ostatním neupřímná a mám toho dost. Sere mě všechno. Hlavně ten můj život. Tak sobecky to zní. Vezmu –li v potaz , jak se daří konžským ženám, tak mé problémy jsou banální. Ale život je boj – osobní boj.
A co má dělat bojovník,když už cítí, že prohrává? Nedaří se mu vítězit?
Páchat také skutky jako harakiri chce opravdu odvahu a možná je to zbytečné,anebo je to správné,každopádně konečné řešení.
Mám-li pocit ,že se v mém životě něco vydaří,záhy na to zjišťuji,že to tak není.
Anebo jsem extrémní perfekcionistka , co je zároveň tak líná bytost,srabošská a sebekritická, že neumím vnímat dostatečně pozitivní posuny psychiky,mé vlastní, vpřed,ba jen ty negace.A předstírám,že si v nich libuji.
Jsem otevřená kniha,ale které texty dovoluji číst? Žiju v mylné představě, že ve skze vše není pro mé okolí tabu, ale ejhle, city potlačuji - neumím je vyjádřit.Spíše je blokuje strach.Ten brzdí i spontánnost .Proč sakra ,když mě sere jeden kámoš,mu nevpalím narovinu můj názor – možná by mě za to odsoudil,anebo by ocenil mou upřímnost a ryzí přátelský kladný záměr.Mnohdy mlčím jak tichej brouk a komentuji až po komentáři ostatních.
Proč když cítím,jak jiskřím a prahnu po polibku či chci se dotýkat různých záhybů a křivek jeho těla,proč to neudělám? Kdy míním pustit tu mou vášeň do éteru? Takhle mi utečou všichni ,kdo za to stojí.I když patrně za dost nestojí, když utečou a připraví se tak o jedinečnou bytost jakou jsem Hm , příliš fádní ! Tak se jevím.Protože nejedu navenek na stejné vlně,ale kdyby jen tušili ,co ve mně je…Ego! Další boj.
A ta zasraná komunikace.Užírá mě ,jak lhostejně má rodina přistupuje k mým názorům, které se jen i zčásti liší od jejich představy fungování světa.Fakt mě tohle vždy tak dorazí, že náhle cítím samotu. Bezopěrná bytost, kteréž se bortí její vlastní obratle, z důvodu nestability její mysli a duše…
Přátelé také bojují za svůj život a žel už nejsme v takém kontaktu a mě nebaví,přec se k tomu uchyluju ,lidi ,jež jsou mi blízcí otravovat se svou pitvou sama sebe, proč bych i z nich měla činit patalogy? Jen ať si jsou básníky , bohémy, doktoranty, filozofy, řemeslníky atd.- nehodlám tu jmenovat všechny povolání.
Měla bych si přát nenávist, aby se dostavila Láska. Lenost, by mě uchopila Tvořivost. Beznaděj, aby mě Víra obklopila a Smrt ,by Živost se mi naplnil.
K té otázce pro TY,CO MĚ ALESPOŇ TROCHU MILUJÍ , mám navštěvovat psychologa?
Bo jsem jen lehce přecitlivělá a mám nutkání si vykecat ten svůj citový ketchup všude ,kde jen otevřu hubu a nadechnu se ke konverzaci.Máte řešení?
1.4.08
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
4 komentáře:
možná je to tim, že se přestalo chlastat v takovém tom přátelsko skoro rodinném podhoubí Petřína, kde vždycky byl prostor, posluchač, zájem a touha pitvat se v myšlenkách, potížích. Jak jsme pod ubohou rouškou opilosti mohli upustit špuntíky svých nemožně těžkých myšlenek. Možná to je určitý druh terapie. Kdo ví, působí to na mě trochu tak...
Mrzí mě, že na Tobě nepoznám hnutí Tvé mysli. Vždycky jsi pro mě byla v tomto ohledu tak trochu neprůhledná. A nebo se neumím dívat? Ptát? Naslouchat...
Však nezoufej na mysli. Možná že v momentech úzkosti nevidíš to dobré, co kolem je, ale je to tam. A lidi taky. :-)
Ale jak jsi sama nakousla to o tom, že neříkáš, co máš na jazyku, co za slova se Ti honí hlavou... šlápni si na paty. A klidně někoho naser. Tak to zkoušej na těch nejbližších. Ti Tě neukamenují :-D a nezatratí. Není to tak těžké... hoď veřejný mínění za hlavu. A neotáčej se za ním.. je koulí na noze. Železnou košilkou i bičem...
P.S.: Miluji Tě moooooc :-)
Tenhle Tvůj komentář jsem si teď přečetla už podruhý.Prvně jsem jej četla dnes ráno,a nyní ho čtu odpoledne...a v obouch připadech mě dojal.I když napoprvý víc.
Asi jo,taký ty alkoholový dýchánky byly super,když odmyslíš, že si u toho vypíjíš mozek,tak jsme si tak mnohdy našli k sobě cesty,který tu stále jsou,ale občas mi to příjde jak překážkový běh,bo štafeta,ve smyslu.Řekni to za mě ty, já už nemůžu.
Neřekla bych ,že neumíš si povšimnout ,že se se mnou něco děje.Ale v posledku,když se vidime, tak nechci působit negativně.Takže si teba nasadim takou tu masku lehce melancholické,ta co nadavá na průser,ale vlastně je flegmatik,co to vše hned hazí za hlavu.A třeba to ani není maska a je to tak v ten moment.
Pak je propast my psýchy, když jsem v té mé zlaté kleci a zatoužím si...
Díky za radu i podporu.
A vynasnažím se ,bych odřízla tu kouli ,co mi řinčí u nohy...
p.s.: Tak krásný P.S. jsem jěště nikdy nedostala. Si mě teď péeskově odpanila slovy "Miluju Tě",který já tobě taky posílám:-)
Okomentovat