To už stojím ve frontě nákupní galerie- toho super levnýho supermarketu a jezdím s vozíkem dopředu a k sobě,drncám s ním k ukolébání.Pak mi to dojde.Tak se zasměju a zaplatím.
Klidný postání se vypařilo,klimbám se ze strany na stranu jako loď na klidném moři…jen aby róbátko nezačlo řvát. Joj tak nějak o oblblosti mateřstvím mé sestry.
Zkroutí se ti jazyk do šišlavého tónu. Objeví se kroužky pod očima s prapodivnou načasovaností spánku.Dítě je téma nambr van a sedí si jako top všech jejich zájmů a sil.
Jaká to obětavost.Zodpovědnost s doživotní zárukou anebo výčitky svědomí,kde jsme jen udělali chybu…Ale klid.Vyrovnanost a nepopsatelná krása ve výrazu maminy je neodolatelná.Je tou nepostradatelnou,milující. Útěchou.
Můj bratranec O. se mi nikdy neměl tu možnost představit.Žije si, snad ?,v klidu v jistým sanatoriu,poté co jako malý sezobal platíčko pilulek,co mu žel zapříčililiy doživotní demenci. Tetka se o něj děvět let starala, až nebylo sil,už ji pak ani nepoznal.Tragičnost ztráty potomka musí být šílená.
Ve vedlejší ulici ,od Švandovky,kde jsem bydlela,tam na Smíchově.Vlastně v ulici ,kam jsem chodila na základku bydlela slečna o rok starší než já,která si vyžádala od své máti neustálou péči.Holčina jak vyžle,zamrzlá vě věku ročního dítěte,se vypořádává s běžnými ženskými cykly a ani chudák neví ,co to znamená.Ztrácí se před očima.Přitom tenhle příběh má nasvědomí neakutní pomoc lékařů.Mohla být v pohodě.Zatím je připoutaná ke kočáru.Nejezdí si jako mladá šlechtična,popelka nebude muset nikdy o půlnoci domů,protože žádný princ nečeká,ani nebude.Jen ten zatracený moment oddychnutí.Který si nikdo nechce přiznat,ale surově ,je to tak.
A ve Švandovce žil takový miledivný páreček.Byli to naši známí.Věrka byla milá ženská a kdyby ji tatík před očima nesprovodil matku sekerou ze světa, mohla to být i chytrá ženská..Žel se pro ni čas tam někde trochu zastavil.Byla pracovitá ,upovídaná a ráda opakovala moudra ,přitakávala často mý matce a často nás holky lechtala,což mi v dětctví celkem vadilo.Páč jsem se ji ,kvůli jejímu neupravenému špinavému zjevu šítila.Pak se tohle zlepšilo a než umřela zdál se mi divný sen,v kterém byla tak vyhublá jako smrt sama,kráčela Židákem a mě se zdálo,že se se mnou loučí.Do roka ,poté co Věrka slyšela hlasy andělů,jež nakonec i spatřila, odešel i Jan,její druh. Nikdy se nevzali,žili spolu na hromádce,něco jako bratr a setra. Byl to hrozně milej a hodnej chlapík.Často mi sjel zrak na ty okna naproti nám,který tam zůstaly po nich opuštěný ňáký čas.
Ležím si ve vaně a slyším malou Janičku jak naříká,ptám se jí ,copak že se to stalo? Chybí ji maminka.Je jí 6 let a spává v posteli u mámy.Ta tu teď není.Vylezu s namydlenou hlavou ven…snažim se ji uklidnit,nevím jak.Nabízím ji pití.pohádku,plyšáka ,co by ji chránil.Ona chce babičku.Tak ji položím ovci do letiště mých rodičů,ptám se sestry ,čerstvé dvojnásobné maminy,co s ní.Zavolá Janinky bábí a usedá ji k posteli.Nasadí ten šišlavý hlas.A já si du dokončit koupel.
Jej je to těžší než jsme si kdy myslela tenkrát s panenkama v pokojíku.Dětem se nemá lhát.Ale jsou tak neodbytné ,někdy ochotné čekat celou noc.Hodí se vychytralá báchorka,kterou spolknou jak prášek na spaní.Jako malá jsem vždycky čekala na rodiče než se vrátí za chvíli z hospody.Čekala jsem do usnutí.Kolikrát jsem musela cítit to opuštění?Ještě ,že si už nepamatuju.Nemám ráda loučení – lidé se prostě někdy tak rychle vypaří,ale jejich stopa zůstavá tak silně až bolestivě v tisknutá v srdci.Jak já tou dobou neměla ráda ten jejich výraz se zkroucenou definicí - za chvíli..
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat